Zajímavosti o krvi

  • Každý Čech dostane během svého života průměrně 5x krevní trans­fuzi a 14x lék vyrobený z krve.
  • Nejvíce pacientů potřebuje krevní transfuzi v souvislosti s krváce­ním do zažívacího traktu.
  • Na odběry chodí dárci nejčastěji v pátek.
  • Nejvíce dárců je ve věkové skupině 25-35 let.
  • Poměr mužů a žen mezi dárci je přibližně 2:1.
  • První historicky doložené transfuze byly podány ve 2. polovině 17. století (1665-1667) v Anglii a Francii, brzy poté byly transfuze za­kázány pro častá úmrtí.
  • Krevní skupiny ABO systému byly objeveny až na počátku 20. století (1901, K. Landsteiner) a Rh systém byl popsán až v roce 1947.
  • Nejvyšší spotřeba krve (více než 15 jednotek) je při akutních opera­cích cévní a transplantační chirurgie.
  • Než se může krevní plazma podat pacientům, leží v karanténě po dobu šesti měsíců. Poté se znovu zkontrolují u dárce známky infekci a teprve pokud jsou výsledky vyšetření v pořádku, je možné plazmu podat jako transfuzi.

 

První krevní převod

O transfuzi krve v dnešním slova smyslu se mohlo uvažovat, až když Angličan William Harvey (1578 – 1657) objevil v roce 1616 krevní oběh.Ve své knize Exercitatio anatomica de motu cordis et sanquinis in animalibus, která vyšla v roce 1628, uvedl přesné a experimentálně doložené údaje o krevním oběhu, které vyvrátily dosavadní spekulativní představy.

První historicky doložený krevní převod se uskutečnil až v roce 1665. Provedl jej v Oxfordu anglický fyziolog Richard Lower (1631 – 1691) mezi dvěma psy, když krční tepnu psa – dárce spojil stříbrnou trubicí s krční žilou pokusně vykrváceného psa – příjemce.

První ověřenou a technicky úspěšnou transfuzi u člověka provedl v roce 1667 Jean Babtiste Denis (1628 – 1704), lékař Ludvíka XIV. A profesor filosofie a matematiky v Montpellieru k transfúzi použil krve jehněte. Jeho další pokusy s transfúzemi zvířecí krve člověku však nebyly úspěšné. V této době se prováděly transfúze krve při různých duševních onemocněních, při sešlosti věkem, dokonce prý i jako prostředek k odstranění nesouladu v manželství apod. Zázraky od transfúze krve se ovšem nesplnily.Mimo to je dnes zřejmé, že transfúze zvířecí krve mohly mít jen škodlivý účinek. Pokud nedošlo k úmrtí nebo aspoň k vážné komplikaci u příjemce, byl objem převedené krve patrně malý. Neúspěchy s transfúzemi zvířecí krve zdiskreditovaly tuto metodu, takže na sklonku sedmdesátých let XVII. století byly v Anglii, Francii a Itálii pokusy s transfúzemi zakázány.

Do začátku XIX. století opadl zájem o otázky transfúze, až v roce 1816 velmi odpovědně přistoupil ke studiu transfúze krve profesor fyziologie a porodnictví James Blundell (1760 - 1878), který provedl svou první transfúzi v roce 1819. V roce 1824 vydal knihu o transfúzi krve, v níž zejména zdůraznil správnou zásadu, že člověku lze převádět pouze lidskou krev. Zabýval se též technickým usnadněním transfúze a zkonstruoval několik aparátu. Provedl řadu úspěšných transfúzí u vykrvácených rodiček. Při transfúzi doporučoval velkou opatrnost. Při jakýchkoliv nepříznivých příznacích u příjemce radil transfúzi přerušit, popřípadě použít krev jiného dárce.

V XIX. století se již začínaly tvořit první předpoklady pro rozvoj transfúze, neboť byly získány určité informace o složení krve, o červených krvinkách a jejich funkci, byla známa některá vyšetření krve a prohlubovaly se znalosti o krevním oběhu.

Avšak i při převodech lidské krve byly některé nepředvídatelné neúspěchy (ve více než polovině případů), někdy dokonce úmrtí nemocného, zřejmě v souvislosti s transfúzí. Proto otázka transfúze krve byla považována spíše za diskusní než praktickou. Hodnota krevního převodu byla posuzována velmi zdrženlivě, protože nebezpečí tohoto zákroku bylo značné.

 

Objevení krevních skupin

Hlavní příčinou neúspěchů transfúzí byla neznalost krevních skupin. K jejich objevu došlo až v prvních letech 20. století. Teprve po využití tohoto objevu se transfúze mohly stát přiměřeně bezpečným lékařským zákrokem. Nedůvěra k transfúzi byla však v době objevu krevních skupin tak hluboce zakořeněna, že nesmírný význam tohoto objevu si lékaři dost rychle neuvědomili. Trvalo skoro dvacet let, než poznatky o krevních skupinách vstoupily ve všeobecnou známost a než byly zajištěny předpoklady pro běžné vyšetřování krevních skupin, a tím pro široké využití transfúzí.

V roce 1901 uveřejnil Karl Landsteiner práci Uber Agglutinationsercheinungen normaler menschlicher Blute (Wien.Klin.Wschr. 14,1132), v níž podle aglutinačních vlastností rozdělil lidské krve do tří skupin. K tomuto závěru dospěl na základe vyšetření krví menší skupiny osob tím způsobem, že mísil vzájemně krvinky a séra všech vyšetřovaných. Je nutno poznamenat, že Landsteiner neobjevil čtvrtou skupinu pouhou náhodou, žádný z jeho vyšetřovaných totiž tuto skupinu neměl. (Karl Landsteiner se narodil v roce 1868 ve Vídni. Vystudoval lékařství a rozhodl se pro vědeckou dráhu, pro niž mel všechny předpoklady. Po první světové válce, kdy poměry v Rakousku nebyly příznivě pro jeho vědeckou práci,emigroval do Ameriky. Za zásluhy o rozvoj vědy mu byla udělena Nobelova cena vedle rady dalších vyznamenání. Zemřel v roce 1943 v New Yorku).

V roce 1902, tedy za rok po uveřejnění Landsteinerovi práce, jiní vídenští autoři – A. Decastello a A. Sturli – pozorovali případy, které neodpovídaly žádnému ze tří Landsteinerových pravidel.Jan Jánský

První kdo správně roztřídil podle aglutinačních vlastností lidskou krev do čtyř skupin, byl Čech Jan Janský, který práci o svém objevu Hematologické studie u psychotiku uveřejnil v roce 1907 ve Sborníku klinickém (8,85 –139). Krevní skupiny označil I, II, III a IV. Jánský se narodil 3.4. 1873 v Praze. V roce 1898 byl promován na doktora veškerého lékařství a v roce 1899 nastoupil na pražskou psychiatrickou kliniku. V roce 1907 se habilitoval z oboru psychiatrie, v roce 1914 byl jmenován mimořádným profesorem psychiatrie a neurologie a v roce 1921 rádným profesorem. Za války na srbské fronte se zhoršila jeho srdeční choroba. I když se v roce 1916 vrátil z fronty, jeho zdraví bylo podlomeno. Zemřel 8.9. 1921 v Černošicích u Prahy. Pochován byl v Praze na Malvazinkách). Podobný objev jako Janský učinil v roce 1910 W. L. Moss v Americe. Také tento badatel označil krevní skupiny římskými číslicemi, ale v obráceném pořadí než Janský.

Toto různé označování krevních skupin bylo pak po radu let příčinou mnoha nesrovnalostí. Proto v roce 1921 výbor amerických vědeckých společností doporučil na základe priority objevu klasifikaci Janského. Až ve třicátých letech byly krevní skupiny všeobecně označovány velkými písmeny A, B, AB a O podle Landsteinera.

Poznatek o krevních skupinách byl poprvé použit při transfúzi v roce 1911 R.Ottenbergem. V té době von E. Dungern a L. Hirszfeld prokázali, že Mendelův zákon o dědičnosti platí i pro krevní skupiny.

Po objevu skupinového systému lidské krve ABO byly postupně objevovány další antigenní vlastnosti červených krvinek, které však pro transfúzní praxi jsou méně významné. (např. v roce 1927 to byl opět Landsteiner spolu s Levinem, který objevil další nový systém MN. Po roce 1946 pak byly objevovány další antigenní vlastnost červených krvinek, jako Kell, Duffy, Kidd, Lutheran a další).

 

Objev Rh faktoru

V roce 1941 byl poznán skupinový systém erytrocytu, z praktického hlediska velmi důležitý. K jeho poznání přispěl opět Landsteiner ve spolupráci s A.S. Wienerem. Tento systém byl nazván Rh podle opice Macacus rhesus, jejíž krvinky byly použity v pokusech, které vedly k objevu této vlastnosti.Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve záhadných reakcí po transfúzi, jakož i příčinou hemolytického onemocnění novorozenců – fetální erytroblastózy, a tím i její účinné léčení výměnnou transfúzí v roce 1949.

Objev skupinových vlastností lidské krve, vypracování vhodných laboratorních metod pro jejich zjištění a pro vyšetření slučitelností krve dárce a příjemce mely zásadní význam pro rozvoj transfúze.

Provádění transfúze bylo na počátku 20. století technicky velmi obtížné, protože nebyl znám jednoduchý a spolehlivý způsob, jak zabránit srážení krve. V té době se spojovala trubicí bud tepna dárce s žilou příjemce, což byl chirurgický výkon, nebo se někdy používalo druhé možnosti, také velmi nepraktické, kdy se odebraná krev defibrinovala vyšleháváním fibrinu, aby se nesrazila. Transfúze tak byla heroický výkon, jemuž se každý vyhýbal:-)

 

Léčebné přípravky z krve

Vzhledem k tomu, že jednotlivé složky krve mají různé funkce, je možné podávat nemocným odděleně jen tu složku, kterou právě oni potřebují. Tento postup snižuje nebezpečí nežádoucí odpovědi na transfuzi a navíc umožňuje využít krev, odebranou jednomu dárci k léčbě několika nemocných.

 

Transfuzní přípravky jsou léčebné přípravky z odebrané krve připravené přímo na transfuzním oddělení. Jsou to především:

  • Plná krev představuje krev dárce, odebranou do protisrážlivého a konzervačního roztoku a dále nezpracovávanou. Doba použitelnosti takto připravené krve se pohybuje od 21 do 28 dnů. V současné době má jen omezené použití např. při velkém krvácení.
  • Koncentrát červených krvinek vznikne po oddělení plazmy a případně i vrstvy bílých krvinek a krevních destiček z odebrané krve. Náhrada plazmy vhodným konzervačním roztokem umožňuje delší skladování (až 42 dní) a snižuje riziko nežádoucích reakcí, odstranění bílých krvinek a krevních destiček vede k dalšímu snížení tohoto rizika. Červené krvinky jsou podávány v případech, kdy dojde k jejich ztrátě a nebo v případech, kdy je organismus není schopen tvořit. Podle doporučení Světové zdravotnické organizace by mělo být k dispozici asi 40-45 léčebných jednotek červených krvinek na 1000 obyvatel za rok, toto množství je v ČR v současné době dostupné.
  • Koncentrát krevních destiček může být připraven zpracováním odběru plné krve nebo speciálním přístrojovým odběrem, zaměřeným pouze na krevní destičky. Pokud je koncentrát krevních destiček připravován ze standardně odebrané krve, je na přípravu jedné léčebné dávky nutné zpracovat krev od 6 dárců. Při odběru na speciálním přístroji je léčebnou jednotku možné připravit od jednoho dárce. Krevní destičky je možné skladovat nejvýše 5 dní. Nedostatek, který je důvodem k podávání krevních destiček, je nejčastěji vyvoláván jejich sníženou tvorbou při onemocněních krve nebo při protinádorové léčbě. Světová doporučení hovoří o zhruba 3-5 léčebných dávkách na 1000 obyvatel a rok, v ČR jsou dostupné zhruba 2/3 tohoto množství.
  • Plazma je tekutá složka krve, pro transfuzní účely se velmi rychle po odběru nebo přímo v průběhu odběru (tzv. plazmaferéza) odděluje od ostatních složek krve a prudce zmrazí. Při tomto postupu si svou funkci zachovají i bílkoviny krevního srážení. Po přípravě je v ČR plazma uložena do karanténních skladů a uvolněna
    k použití až poté, co je zdravotní stav dárce ověřen s nejméně 3 měsíčním odstupem. Plazma ve zmrazeném stavu může být skladována až 2 roky. Důvodem k podání plazmy jsou kombinované poruchy krevního srážení (např. při krevní ztrátě přesahující obíhající objem krve v jednom dni ap.). Ve většině případů je možné místo plazmy podat bezpečnější přípravek ze skupiny krevních derivátů (k přímé léčbě by mělo být použito jen asi 10% odebrané plazmy).
  • Krevní deriváty jsou hromadně vyráběné léky, vyrobené farmaceutickým průmyslem z lidské plazmy. V průběhu přípravy jsou od sebe odděleny jednotlivé bílkoviny, zbaveny nežádoucích příměsí a podrobeny protiinfekčnímu ošetření (např. tepelné opracování). Plazma odebraná v ČR je zpracovávána ve spolupráci se zahraničními zpracovateli, léky vyrobené v zahraničí se vracejí do ČR. Podle své funkce jsou jednotlivé krevní deriváty podávány různým skupinám nemocných. Albumin je podáván jako náhrada ztraceného krevního objemu při úrazech, krvácení, popáleninách apod. Bílkoviny krevní srážlivosti (koagulační faktory) jsou podávány nemocným s vrozenými nebo získanými poruchami krevní srážlivosti, například při hemofilii. Protilátky jsou podávány osobám zvlášť ohroženým infekcí a nemocným
    s podlomenou obranyschopností. Jsou připravovány jednak přípravky obsahující směs protilátek běžně zastoupených v populaci, jednak přípravky specificky chránící před některou chorobou.